Drazí farníci.

       Když jsem pročítal texty prvního čtení nedělní liturgie, uviděl jsem cestu, která byla někde vysoko v horách, která byla úzká a náročná, mírně nebezpečná, a proto po stranách této cesty byly úchyty, o které se člověk mohl opřít a lépe udržet rovnováhu. Pomáhaly člověku pevněji stát na nohách a kroky díky nim jsou jistější.

       Ano, pán Ježíš, pokud si vzpomínáte, říká o sobě, že je Cesta a cesta do Božího království je  trnitá a nepohodlná. Člověk, když jde po ní nezřídka mívá závratě a není si na ni jistý, protože má pocit, jakoby nestál na pevné zemi. Či, lépe řečeno, se mu nohy podlamují. Co hůř, stále vnímá nebezpečí pádu, který by měl fatální následky.

       Pokud máme otevřené oči a uši, můžeme sledovat, jak lidé a svět vůbec mění své názory na mnohé věci. A někteří mají takový názor, zatímco jiní zase opačný. A aby toho nebylo málo, příchází ještě další atd. Vidíme, jak si nedokážeme poradit s tak malou potvůrkou, která navíc ještě více útočí ani ne na lidská těla, jako na lidský rozum.

       Buďme skutečně vděčni za Desatero, které nám Bůh dal. To se nikdy nezmění a za každé situace bude stoprocentní a spolehlivé. I v této těžké době. Nyní můžeme o to víc zhmotnit první přikázání, kde Bůh vyžaduje, abychom se s důvěrou obraceli o pomoc pouze k němu. To, o co se lidé snaží může být užitečné. Ale konečné řešení má jen Stvořitel.

       Ze srdce vám všem žehnám.

            O. Miloslav