HŘÍCH

       Drazí bratři a sestry.

       Je velikonoční doba a my si stále připomínáme a ještě dlouho si budeme připomínat skutečnost Kristova vzkříšení. Tato skutečnost má být pro nás povzbuzením a radostnou vyhlídkou do budoucnosti, která je před námi. Proč tedy mluvit o něčem, co je nejen nepříjemné až frustrující, ale jakoby nemá s velikonocemi nic společného? Ano mohlo by se to tak jevit.

       Skutečnost je ovšem zcela opačná. Je to právě hřích, díky němuž musel Ježíš trpět a umřít na kříži a po té vstát z mrtvých. Bez existence hříchu bychom velikonoční svátky neslavili. A když se na to podíváme z druhé strany, tak velikonoce ztrácejí na síle a významu právě proto, že na síle a významu ztrácí i pojem „hřích“. Bagatelizovat to, co je nepříjemné, tvářit se, že se nic nestalo anebo naopak, že je to běžné a normální, protože …, je na denním pořádku a zachvátilo to i křesťany.

       Petr v prvním čtení připomíná Židům hřích, kterého se dopustili a je k nim tvrdý. Bez okolků jim ho vmete do tváře, aniž by pohl brvou. Předkládá jim, největší a nejtrestuhodnější čin, kterého se dopustili. A to proto, že hřích je třeba pojmenovat, přiznat se k němu bez ohledu na to, jak jedná mé okolí. Je také třeba za něj nést odpovědnost a přijmout to, co s sebou hřích přináší. Petr to ví, protože tím sám prošel. Jeho zapření Krista sahalo dál, než člověku na první pohled dojde.

       Ale, je tu velké ALE!!! A k tomu směřujeme, a bez toho by to nešlo. Jedna věc je dopustit se hříchu a nést jeho důsledky. Druhá věc je to, co velikonoce přinášejí, což je odpuštění. Prožít svůj hřích, předložit ho se studem a bolestí Bohu, omluvit se a přijmout odpuštění. Prožít na vlastní kůži Paschu – přechod od područí a otročení hříchu ke svobodě, ke stavu, ve kterém se mohu volně pohybovat.

       Tuto skutečnost Petr nabízí Židům. Tento prožitek je pro ně připraven. A nejen pro ně.

       Ze srdce vám všem žehnám.

            O. Miloslav