Drazí farníci.

       Nyní k nám promlouvá Job. Muž spravedlivý v každém směru, který je Hospodinovou chloubou. Promlouvá k nám muž, který patří k těm z mála, kteří jsou Hospodinu velice blízcí a milí. Promlouvá k nám člověk, který je jeden z lidí.

       A přestože, jak víme, neučinil nikdy nic nesprávného, slyšíme ho naříkat nad údělem, který ho potkal. Není to žádný hrdina, který by byl schopen mávnout rukou nad tím, co ho potkalo. Nevysmívá se svému osudu, jako by byl nad věcí. Naopak odhaluje svou úzkost, soužení, neklid a trýznivou vizi, že se to už nezlepší.

       Mluví o dnech a měsících, které už v takovém stavu prožil a nevidí pověstné světélko na konci tunelu. Naříká, sténá, trpí.

       V tuto chvíli je zahodné vzpomenout na světce, kteří naopak v utrpeních a úzkostech nalézali radost, protože v nich dokázali objevit svého Stvořitele, Spasitele. Naopak, když se utrpení vzdalovalo, stěžovali si Bohu, jestli už je přestal mít rád.

       Ano Job je člověk Starého zákona, naši světci zákona Nového, takže rozdíl mezi nimi je pochopitelný. My však žijeme v Novém zákoně. My jsme lidé nové doby. Při pohledu na Jobovu bolest se budeme dívat i na tu svou. Nezapomeňme však, že Job neviděl smysl ve svém utrpení, což bylo pro něj daleko těžší. My ve svém utrpení, díky pohledu na trpícího Krista, můžeme najít nejen smysl, ale objevit v něm ještě něco víc. Bůh samozřejmě ze žádného utrpení nemá radost, ale když už tu je, umí z toho vydolovat něco moc hezkého. A chce to dělat spolu s námi a skrze nás.

       Dovolme mu to. K tomu vám žehná O. Miloslav.

            O. Miloslav