Drazí, farníci.

Opět se tímto způsobem obracím, k těm, se kterými se neuvidíme v kostele z různých důvodů.

2. neděle adventní nás v prvním čtení vybízí, abychom odstranili ze svých srdcí vše, co znemožňuje příchod našemu Pánu. Jsou to jednak propastné hlubiny nebo naopak vysoké hory, které je třeba s námahou překonávat.

Tyto překážky vytváříme svým postojem. Třebaže jsme přesvědčeni, že to co děláme je správné a dokonce nutné, z různých důvodů. Ve skutečnosti je tomu ovšem tak, že pokud vezmeme věci do svých rukou, pokaždé se setkáme se zklamáním, protože to nedopadne, jak jsme si představovali.

Tím, že beru věci do svých rukou, právě vytvořím „propast“ nebo „horu“, která znemožní Pánu, aby mohl on sám jednat. Aby mohl cokoliv vyřešit za mne. A on o to tak moc stojí a čeká, až mi to dojde.

A to vám a také sobě moc přeji. Protože pokud dovolíme Pánu jednat za nás, bude nás to stát třeba trochu trpělivosti, protože to nebude hned podle našich představ, třeba si dá na čas, ale nezklame.

A náš život bude zase ne o trochu, ale o moc klidnější.

K tomu vám také žehnám

                                               O. Miloslav