Pastýřský list k zakončení Svatého roku 2025

           Bratři a sestry,

v tomto svátečním dni Svaté rodiny uzavíráme v diecézi slavení Svatého roku 2025. Byl to rok, jehož klíčovým slovem byla NADĚJE. Rád bych proto poděkoval vám všem, kteří jste se jako poutníci naděje k prožívání jubilea připojili modlitbou, putováním či sdílením naděje. Dnes se s vděčností ohlížíme zpět, abychom rozpoznali, jakým způsobem nás Pán během tohoto času vedl. Zkusme si v této chvíli každý z nás připomenout, co jsme v jubilejním roce od Boha přijali.

(prostor pro chvíli ticha)

Je to jistě velké bohatství zkušeností, které si neseme. Pojďme se ale také dívat, kam nás Bůh zve dál. A nechme se v tomto přemýšlení inspirovat slovy evangelia dnešního svátku.

Evangelista Matouš nás nejprve uvádí do neklidné noci, kdy se „zjevil Josefovi ve snu anděl Páně a řekl: »Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uteč do Egypta«.“ Svatá rodina se vydává na cestu, kterou si sama nevybrala. Je to cesta do nejistoty, přesto je to cesta vedená Bohem. Také Jubilejní rok nás učil, že naděje se nerodí z jistot, ale z důvěry v Boží věrnost. Josef nevede dlouhé řeči, ale v důvěře jedná. Cílem jeho jednání je záchrana rodiny, tedy společné dobro. Svatá rodina putuje společně – a právě v tom je její síla. Tento obraz je pro nás hlubokou inspirací. Církev, i ta naše diecézní, není společenstvím jednotlivců kráčejících vedle sebe, ale rodinou, která se učí nést jeden druhého, a to vždy v naději, že nás všechny vede Pán. Jubilejní rok končí, ale naděje trvá. Vstupujeme do nového roku, v němž si budeme připomínat 30 let od založení naší diecéze. Je to chvíle, kdy chceme děkovat za Boží milosti i za všechny, kdo tuto diecézi tvořili a tvoří. Zároveň se chceme ptát, kam nás Bůh vede dnes, ve vyhnanství doby, v níž soukromé má přednost před společným a budoucnost se zdá nejistá. Egypt nebyl pro Svatou rodinu cílem, ale útočištěm. Byl místem čekání a skrytosti. Také v životě církve a lidské společnosti existují období, kdy se zdá, že se věci nehýbou vpřed, kdy jsme vystaveni nejistotě nebo únavě. Pro nás může být Egyptem situace, kdy s námi děti nesdílejí víru, kdy se zdá, že lidem kolem nás Bůh nechybí, když se cítíme unavení z vytrvalé služby, která jako by nepřinášela zázračné výsledky. Právě tehdy jsme zváni k trpělivosti a důvěře.

V příhodný čas ale znovu zaznívá Boží výzva: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a jdi do izraelské země.“ Naděje nikdy nezůstává jen čekáním, je také výzvou. V dnešním Egyptě, tedy v těžkostech současnosti, je diecézní společenství povoláno vydat se v naději společně na cestu k budoucnosti. Cestu, kterou se chceme vydat, představuje synodální způsob myšlení a jednání, ke kterému nás pozval již zesnulý papež František. Tento způsob nás učí vzájemně si naslouchat, hledat a nést odpovědnost jeden za druhého.

Synodální cesta nemá být jen úkolem, ale také radostí.

Po letech přípravy a synodálních jednání vstupujeme v církvi do realizační fáze Synody o synodalitě, jejíž závěry chceme uvádět do praxe. Mnohé se již v naší diecézi daří realizovat: Probíhá formace laiků pro službu ve farních pastoračních radách; podporuje se evangelizační úsilí se zapojením stále většího množství dobrovolníků; rozvíjí se pastorační péče pro ty, kteří se cítí z církve vyloučeni, a mnoho dalšího. Zároveň se diecézní synodální tým bude v novém roce zabývat dalšími možnostmi, jak synodální způsob myšlení a jednání více přibližovat farnostem a pomáhat si jej osvojit. Někdy není snadné opustit zavedené způsoby myšlení, ale stále znovu se musíme pokoušet, aby synodální cesta zodpovědnosti každého z nás byla nejen úkolem, ale také radostí.

Evangelní vyprávění končí prostou větou: „Šel tedy a usadil se v městě, které se jmenuje Nazaret.“ Nazaret v té době není místem, které by přitahovalo pozornost. Nevede k němu žádná slavná cesta a dějiny jej dlouho míjely bez povšimnutí. A přece právě zde se Bůh rozhodl, že jeho Syn bude růst, učit se lidské řeči, práci i vztahům. V tichu Nazareta se rodí to, co jednou promění svět. Tato skutečnost promlouvá i k církvi v dnešní době. Budoucnost církve se netvoří především ve výjimečných okamžicích, ale v každodenní věrnosti, v modlitbě rodin, v obětavé službě, v trpělivém naslouchání a schopnosti kráčet společně. Právě v tom má synodální smýšlení svůj skutečný domov. Tak se i naše diecéze může stávat nazaretskou rodinou, místem z něhož vyrůstá naděje pro budoucnost. Už v Nazaretě se naplňují pozdější Ježíšova slova: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mt 18,20)

Kde jsou dva nebo tři… Právě tato slova se stanou mottem pro následující rok výročí vzniku naší diecéze. Budou nám připomínat, že síla církve je v přítomnosti Krista uprostřed jeho lidu. Když se dva nebo tři scházejí v jeho jménu – v rodinách, ve farnostech, ve společenstvích –, vzniká živá komunita, kde se rodí naděje, sílí víra a zraje láska. A právě tato každodenní věrnost a společné kráčení vpřed učiní naši diecézi společenstvím, které přináší světlo a naději pro církev i pro svět.

Na tuto společnou cestu vám žehnám.

Váš + biskup Martin

****

Tříkrálová sbírka 2025

Pomalu se nám opět po roce blíží Tříkrálová sbírka.

 Prosíme všechny koledníky a zejména vedoucí skupinek, aby se zapsali do tabulky, která je umístěna v zadní části kostela, za lavicemi, a to do 21. prosince,

tedy do třetí adventní neděle.

  Bližší informace vám dodá Terezie Plešková.  Děkujeme Vám za Vaši obětavost.