Drazí farníci.

       V tuto neděli se světí ratolesti na připomínku slavného Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma. Lidé mávali ratolestmi a jásali, až se to zdálo být jako počátek vzpoury, revoluce a mnozí si snad mysleli, byli přesvědčeni, že už nastává ten dlouho očekávaný čas vysvobození Izraelského národa a nastolení věčného království, jak o něm psali proroci. Celý Jeruzalém byl na nohou. Přijíždí přece král Izraelský, syn Davidův, ten, který je Bohem seslaný.

       Lidé očekávali veliké věci, které přijdou z vnějšku k nim. A to je situace, a to si přiznejme, že ji prožíváme všichni, když čekáme, že nám někdo něco …, že k nám něco dorazí jako slíbený dar, zásilka …, že nám někdo něco oznámí a tím dojde ke změně života.

       Veliké bylo zklamání Izraelského lidu, když o týden později ten, kterého vítali, nyní stojí zbitý a bezbranný a čeká, co s ním bude. Žádný revolucionář, žádné vzbouření, prostě nic. Co s ním? Na kříž s ním!!! Je přece zbytečný, k ničemu, když není schopen ničeho, a my jsme mu přece důvěřovali, my jsme do něj vkládali naděje.

       Rád bych soustředil vaši pozornost na první větu prvního čtení z proroka Izaiáše: „Pán, Hospodin, mi dal jazyk učedníka, abych uměl znaveného poučovat utěšujícím slovem.“ I sám Pán Ježíš na jiném místě říká, že to, co ovlivňuje člověka (znesvěcuje, či posvěcuje) vychází z jeho srdce. Ježíšovo slovo je uzdravující. Dovolme mu, aby vstoupilo do našeho nitra, tedy i života, aby nás uzdravilo. To je poklad, který nám nikdo nevezme, i kdyby z nás dřel kůži. S jeho slovem ve svém srdci se dají dělat úžasné věci.

       Ze srdce vám všem k tomu žehnám.

            O. Miloslav